Život jako dialog

CHÁPEJME ŽIVOT JAKO DIALOG

Myslím, že jsem toto slovní spojení, zaznamenala někde v éteru, již kdysi dávno, možná v rozhovorech s Jaroslavem Duškem, nevím. Nyní jako bych pochopila, procítila celým svým tělem, každou buňkou v něm, jeho význam.

Co je dialog? Dle wikipedie je to nacházení společného stanoviska skrze slova ( dia - skrz, logos slova). Význam slov je fascinující, stejně tak, jako to, že naše tzv. vyspělá civilizace stále nepochopila jejich význam. Dnes se málokde vede dialog se záměrem nalezení společného stanoviska, spíše jde o gladiátorské souboje v Římském koloseu. Viz naše nedávno proběhlé volební kampaně, že?

Jak mě dnes napadlo zabývat se tímto tématem? Virus moribundus mě uvrhl do postele a jakmile klesly horečky, začala jsem se zabývat mými oblíbenými genovými klíči. Procházela jsem si svůj hologenetický profil a zvláště oblast jádra. Získala jsem totiž díky svým klientům nové podněty ke kontemplaci. Po třech dnech položení se v genových klíčích a liniích profilu vyvstalo dopopředí téma posvátného zranění. Vyvstala naléhavá otázka, co nám brání být autentičtí? Co mě brání? Co je to autenticita?

S otázkami přišla i silná témata, jako jsou STUD, POCIT NEDOSTATEČNOSTI, BEZMOC, KONTROLA, ZODPOVĚDNOST.

Začnu bezmocí. Bezmoc je naučená emoce, to se již dneska ví. Jako děti jsme odkázání na rodiče, nejsme ještě dostatečně vybaveni sami obstát ve světě. Rodiče nás tomu musí naučit. A podle toho, jak nás to rodiče učí a nejen rodiče, ale později i školský systém, podle toho kolik důvěry jsme od rodičů (systému) dostali, získali jsme pocit moci či bezmoci, co zvládneme sami a co nikoliv. Čím více kompetencí v rámci našeho rozvoje nám bylo zachováno, tím více pocitu moci, síly si do života odnášíme a naopak. Ale někdy si odnášíme z dětství pocit bezmoci i kvůli těžkým životním situacím, kterými museli naši rodiče procházet a my jsme se za ně cítili zodpovědní. Jenže jako děti jsme neměli možnost, sílu věci ovlivnit a ani schopnost vyjádřit se. Při těžkostech rodičů, dítě totiž nikdy neobviní své živitele, ochránce, vždy viní sebe. Je to otázka instinktu - přežití. Začne cítit vinu za danou situaci, ale neví, co by mělo udělat, aby se situace vyřešila. Nemá nástroje, sílu, schopnost, moc, nemůže udělat vůbec nic. A tak vznikne pocit BEZMOCI, studu, nedostatečnosti.

Dítě jednoho dne vyroste. Stane se z něj dospělák. Už může ovlivňovat události ve svém životě. Na základě potlačené vzpomínky " bezmoci" se rozhodne, že bude mít tzv. ŽIVOT POD KONTROLOU, teď už má přeci MOC. S kontrolou přichází i pocit ZODPOVĚDNOSTI. Když něco kontroluji, tak to řídím a tudíž zato zodpovídám. Čím více kontroly, tím více zodpovědnosti. A co dál? S tímto vzorcem dříve nebo později ucítíme tíhu zodpovědnosti. Život je těžší a těžší. Až nám nakonec dojdou síly.

I mě to dnes přivedlo ke zkoumání zodpovědnosti. Dnes nechci rozebírat otázku, za co jsme opravdu v životě zodpovědní. Za co nebo za koho neseme zodpovědnost. Dnes jsem si položila otázku co je ZODPOVĚDNOST?

Dlouze a hluboce jsem se podívala na napsané slovo "ZODPOVĚDNOST".

Nastíním Vám nyní mé myšlenkové pochody:

"Z -odpověd-nost by měla vycházet z toho, že jsem dostala odpověď, je to tedy schopnost získat odpověď. Jak získám odpověď? Vedu dialog. Co je dialog? Nacházení společného stanoviska skrze slovo."

Dává mi to fakt smysl. Chápu, že myšlenkové pochody, které se Vám pokouším nasdílet, se mohou jevit jako náročné. Nejde totiž o to, uchopit je rozumem. Je třeba nechat je projít skrze srdce, emoce, tělo. Procítit je. Já ucítila, že život je opravdu dialog. Já něco vykonám a dostanu odpověď. Když jsem pozorná, mohu ji zachytit a odpovědět. Když ne jen reaguji, ovšem nevědomě. Jedu v odpovědích založených na nevědomých vzorcích. Každopádně také odpovídám. Je jedno jestli vedu dialog s partnerem, dětmi, kolegou, svým vnitřním kritikem nebo se životem jako takovým. Když zpozorním, ztiším se, zpomalím, vzdám se kontroly nad životem a nastoupím cestu nacházení společného stanoviska, zahajuji vědomý dialog. Získávám tak opravdovou moc. Stávám se součástí života. Zodpovědnost přestane být těžká. Je totiž dialogem. Je hrou. Je zkoušením. Je nacházením. Je dobrodružstvím.

Tíha zodpovědnosti zmizí, rozloží se mezi zúčastněné, kteří vedou dialog. Když povedeme dialog dostatečně dlouho a zcela vědomě, rozloží se zcela. Neb nalezení společného stanoviska, přináší úlevu nikoliv tíhu. Vyvstává radost z konání. Radost ze spolupráce. Radost ze spojení. Chyby jsou vítány. Jsou zdrojem nových odpovědí. Pilujeme tak dovednost získávat odpovědi (zodpovědnost) . Najděme odvahu vést dialog sami se sebou, s ostatními, životem. Nastupme dobrodružnou cestu dialogu.

A buďme přitom trpěliví a sami k sobě laskaví.

Monika